1l. VRCHOL

VRCHOL

Vrchol je posledním stadiem celé minisérie. Celý akt se zde dostává do fáze extáze a nirvány, kterou spolu obě duše a těla prožívají. Otevírá se nám pohled na okamžik, který všichni známe, ale těžko ho dokážeme popsat. Někdo volí slova jako štěstí, chvění. Orgasmus každý prožíváme jinak a autor nám zde přináší způsob, jak jej můžeme vnímat ve formě působení energií a barev. Jako by nám předkládal termosnímek vyvrcholení, který hraje všemi odstíny barev a kde se původní dvě barvy
najednou dokázaly proměnit v celou škálu zářivých tónů. To, co na začátku začalo pouhým pohledem, se najednou rozrostlo do něčeho úchvatného, něčeho, co se nedá
uchopit, co lze pouze prožít a nyní i vidět.

Tato minisérie čtyř pláten je abstraktním vyjádřením duševního stavu, jenž označujeme slovem „láska“ a naplňujeme jej fyzickým projevem mezi dvěma subjekty. Pojem láska může zavánět až přílišným klišé a je potřeba umět rozlišit, jaký druh lásky máme na mysli. Autor díla se zde zaměřuje především na partnerskou stránku lásky a vynechává tu mateřskou či téma sebelásky. Je přesvědčen, že láska jako stav a pocit je fluidní, nestabilní a neustále se vyvíjející proces. Tak jako v přírodě není nic černé a bílé, tak ve vztahu dvou osob, opustíme-li pojem láska, také není nic černobílé. Autor díla se zde pokouší odarchetypovat podobu vztahu, který je společností obvykle vnímán jako něco, co je jasně dané, a vše, co je odlišné, je považováno za špatné. Jinými slovy autor se snaží tímto dílem otevřít mysl diváka a klást mu otázky, které by ho měly dovést k racionálnímu závěru.

Umělec tímto dílem popisuje krásu a rozmanitost vztahu, ať už mezi mužem a ženou, ženou a ženou, mužem a mužem, tím a oním. Poukazuje na to, že nikdo by neměl nikomu jinému určovat, jak nebo co má cítit k jiné osobě. Tento chybný model má současná společnost podprahově zakódován dědictvím postojů předchozích generací či vládním a systémovým modelem, nedej bože náboženstvím. Pokud bychom chtěli najít paralelu mimo hranice lidského světa, můžeme si představit situaci, kdy by si třeba příroda řekla, že nebudou čtyři roční období, ale jenom jedno, a to bude správně. Že nebude osm typů počasí (jasno, polojasno, oblačno, deštivo, větrno, mlhavo, mrazivo, teplo), ale bude pouze mrznout. V tu chvíli by se příroda, která funguje v rovnováze, zhroutila a život na zemi by okamžitě zanikl. Co myslíte, je jedno řešení tím správným řešením? Nebo je svět spíš krásný svojí pestrostí a rozmanitostí? Jedli byste jedno jídlo každý den, celý život? Nebo se rozhodnete spíš na základě momentální chutě?